Číslo 5 žije!
No jo. Jsem si to myslela,že bude průšvih, když napíšu o tom Šemíkovi. Že ho dvounožkyně pamatuje jako hříbě. Přečetla si to a hned uspořádala přednášku, že psát pravdivě ještě neznamená psát všechno a že měla psaní deníku svěřit Piškotovi, ten že je prej džentlmen. To je mi ho sice líto, že má takovou nějakou nemoc (snad to není nakažlivý!), ale jednou mám deník v packách já, tak to nebudeme měnit.
V minulém zápisku jsem ve snaze co nejlépe představit náš kočičinec a babinec (to zas bude řečí...) úplně zapomněla na pátého člena naší kočkosmečky. Jde o podezřelé individuum, které ještě nikdo nevyfotil ani neviděl. Přesto je jeho existence tady nepřehlédnutelná a jasná a potvrzovaná mnoha viditelnými důkazy. Za zcela jasný důkaz považujeme my hodní, spořádaní kocouřové například odsouzeníhodný čin zmizení 30 dkg šunky, které si dvounožkyně připravila na linku. Prý snad měly být použity do francouzských brambor. Nevim, co je to „francouzské“ a vim, že brambory je to, co tady nikdo nežere, teda z nás kocouřů... a taky vim, že když dvounožkyně našla na podlaze kuchyně jen cáry papíru, které z balíku šunky zbyly, tak se nevhodně pokoušela obvinit nás, kocouře hluboce a nevinně spící (také se vám tak dobře spí, když jste pěkně najedení?). Na výkřik: "Kterej z vás to byl??!" jsme mžournutím oka dali najevo, že nikdo z nás o nějaké šunce nic neví. Musel to být ten pátý kocouř a koneckonců, má si dvounožkyně potravu hlídat, když ví, že se tady ta příšera vyskytuje. Zcizením šunky pátý kocouř velmi narušil příjemnou pohodu našeho domova, protože nadávání dvounožkyně plynule přešlo v nadávání menších dvounožkyň poté, co zjistily, že v bramborech je jen zelenina a vajíčko a není ani čtvereček šunky.
Podobná nepohoda nastala i ve chvílích, kdy pátý kocouř prošel po čerstvě namalovaném výkresu... zelené a modré tlápoty vedly z rozmazaného díla obývákem, kuchyní, předsíní... už už mu byla dvounožkyně na stopě... když tu náhle tlápoty končily... Zmizel. Chytit se ho nepovedlo ani při zvlášt nepěkném činu, kdy z komody vyhrabal všechny pečlivě vyskládané ručníky, dopaden nebyl ani při rozškubání pytle s odpadky, který dvounožkyně chtěla vynést do popelnice a než vyšla, musela vyřídit nutný telefon, kteréžto pětiminutové zaváhání pak znamenalo půlhodinový úklid předsíně.
Rozebrání vlněné rukavice na mikrovlákna, částečné rozdrbání úhledně zabalených vánočních dárků, vylití plného kyblíku vody na vytírání (Pátej musí mít strašnou sílu), prohryzání pytle s kočkolitem, takže při jeho zvednutí se 5 kg vysype dvounožkyni na nohy... to všechno jsou činy, které má pátý kocouř na svědomí. Vždy, když dvounožkyně důkazy jeho existence objeví, soucitně přihlížíme ze svých spacích míst a snažíme se jí roztomilými výrazy útrapy s pátým vynahradit.
Ze začátku nás trochu znepokojovaly její výkřiky, že chce zpátky do ústavu, ale brzy jsme pochopili, že nic takového nehrozí. Žádný ústav neposkytuje kočkám přistýlky a bez nás by se jí tam určitě nelíbilo. Jedině... a hernajs... jestli ona to nemyslela tak, že by si tam vzala toho pátýho, kterej je neviditelnej, takže by přistýlku nepotřeboval?? Tak teď jsem si nasadila brouka do hlavy... jdu se o ten hmyz podělit s ostatními... tak zatím čau a mňau. Lassy