Monitoring
10. 1. 2010
Jsem pilnej. Pracovitej. Přičinlivej. Přemýšlivej. Pozornej. Kocour. Nic mi neunikne! Neuniklo mi ani poprskávání holky. Velké. Poprskávala něco o praštěném. Psavém. Pokusy podnikajícím. Profesorovi. Protože jí nějakej zrádnej webovej systém prásknul, kolik už jsem sepsal spisů. Tsss. Pche! A to ještě netušila, že pilně pracuji na novém spisu. Je shrnutím mých dlouhodobých pozorování, sledování a také naslouchání. Poznámek. Holky. A taky holek a kluků, kteří u nás navštívili mne. Spis jsem nazval Podle peří poznáš ptáka, podle chlupů kocouřáka aneb Jak se pozná jedinec, vlastněný chlupatým vlastníkem:
Vždy má na sobě větší či menší množství chlupů. Nenápadně se prohlíží a snaží se zjistit, jestli nejsou moc vidět. Jsou vidět, protože každý našinec má velký talent klást. Chlupy. Na oblečení, kde zvláště vyniknou. Černé chlupy na světlé oblečení. Bílé, zrzavé nebo šedivé chlupy na tmavé oblečení. Činíme tak proto, aby se námi vlastnění mezi sebou na první pohled rychle poznali a neztráceli čas dlouhým očucháváním. Takhle kouknou a vidí. Má to chlupy, je to spřízněná duše. K drobným kolizím může dojít, když se ukáže, že chlupy na oděvu jsou psí. Potom je hlavním námětem debaty vášnivé dokazování toho, které zvíře je lepší, chytřejší, půvabnější a celkově nejlepší. Z této debaty vždy vychází vítězně kočkovlastněnci triumfem Kočka se nemusí venčit!!
K další drobné debatní kolizi může dojít, setkají-li se dva zarputilí jedinci, kteří uznávají pouze to plemeno, jímž jsou aktuálně vlastněni, a nad ostatními snobsky ohrnují nos. Naštěstí jsou v menší než malé menšině (snad) a tedy průběh jejich debat není pro můj výzkum podstatný.
Vstupuje-li vlastněný do dveří, opatrně se dívá pod nohy. Méně soustředění jedinci pak mumlají jméno svého vlastníka s dovětkem Nemysli si, že zase utečeš. Zavírá-li dveře, pozorně se dívá, není-li v nich chlupatá zarážka, aspirující na placku roku.
Před usednutím na židli na poradě nebo křeslo na návštěvě obezřetně pohlédne za sebe. Opět – méně soustředění jedinci šveholí Abych tě nezasedl jako minule. Je-li přítomno víc vlastněných, okamžitě se rozproudí živá debata o tom, kdo kdy a jak svého vlastníka málem nebo úplně zasedl, kde vlastník nejraději lehává a jaké jsou jeho nejmilejší skrýše. Nadšení účastníci debaty prožívají báječné chvíle souznění: „Jo, jo, ten náš taky nejradši leze do skříně mezi ručníky, úplně jako u vás,“ nebo naopak momenty tiché závisti, to když někdo z účastníků popíše zvláště neobvyklý úkryt: „A po třech hodinách jsme ho našli nasáčkovaného v mikrovlnce, asi si ji sám otevřel a spinkal tam...“ Následně diskuse plynně přechází v nadšené probírání nejoblíbenějších hraček, nejoblíbenějších pelíšků, nejoblíbenějších jídel a následně logicky nejoblíbenějších kadibudek a steliv. Většinou dojde i na ukázky fotek, uložených v pouzdru s doklady nebo v mobilu. Při prohlížení se ozývají pochvalné výkřiky (No ale ten váš je hezkej! A jaká má očička! A ten kožíšek!Fešák, opravdu!), přičemž si stejně v duchu všichni vlastněnci myslí, že ten jejich vlastník doma je jasně nejkrásnější.
Po dvouhodinové debatě je konstatováno, že čas určený na poradu či návštěvu uplynul a účastníci se rozchází s pocitem velmi plodně využitého času.
Při stolování na návštěvě nebo v restauraci projevuje vlastněný snahu chránit si svůj talíř, co chvíli pohlédne nedůvěřivě pod stůl a po zahájení jídla bezděčně odděluje nejchutnější kousky masa a nenápadně je přistrkuje na okraj talíře, méně soustředění jedinci pak rovnou hážou maso pod stůl, mumlaje Já vím, že jsem ti zakázal žebrat, ale když máš kachnu (kuře, lososa, jehněčí) tak rád...
Opět – sejde-li se u stolu více vlastněných, hlavním námětem radostného hovoru je líčení, co který vlastník nejraději jí, přičemž vlastnění se triumfují co nejvíce neobvyklými libůstkami nás, vlastníků: „Náš by se utloukl po olivách! Ale jděte! No ten náš zas nejraději kukuřici. No dovolte, není to kanec, je to kocour! Ach... opravdu? Opravdu ten váš jí nejraději koblihy? A dokonce si je sám krade... to je roztomilé... “ V restauraci obvykle bývá číšník o zabalení pokrmu domů požádán, na návštěvě zabalení nabídne iniciativně hostitelka, polichocená konstatováním, že ty báječné koláčky by tomu našemu chlupatému labužníkovi doma moc chutnaly.
Při procházení ulicemi města zálibně obhlíží okna a balkony domů. Neobdivuje květinovou výzdobu, ale pátrá po tom, nesedí-li na okně kočka. Pokud sedí, za zavřeným oknem, různě mává, číčá a snaží se upoutat její pozornost. Sedí-li kočka na otevřeném okně, pak – rázní jedinci okamžitě zjištují, čí okno a kočka je, zvoní na dotyčného a pořádají přednášku na téma Spadne, ublíží si, nutno okno síťovat!! (a mají svatou pravdu). Méně rázní jedinci se snaží kočku z okna zaplašit, případně vyčkávají pod oknem tak dlouho, než kočka z okna sleze, s tím, že kdyby padala, budou ji chytat. Díky tomu vystojí během několika hodin před domem důlek, prošvihnou plánované schůzky a pracovní nebo rodinné povinnosti, ale hřeje je vědomí, že mohli zachránit kočičí život.
Z pracovních nebo rekreačních pobytů v jiném městě nebo zemi vlastněný přiváží místo fotek památek a přírodních úkazů fotky koček a zábavné historky o tom, kde všude se s místními kočkami setkal, jakými pamlsky je krmil a kolik z nich si mínil odvézt v kufru domů. Z kufru nakonec vydoluje nakoupené suvenýry, samozřejmě s kočičí tématikou. Nezapomene přidat barvité informace o tom, kolik prodejen kočkopotřeb navštívil a jaký mají sortiment, přičemž nejzajímavější věci samozřejmě vybalí z kufru, aby následně s údivem sledoval, jak chlupatého vlastníka nezajímá obsah, ale báječný šustivý obal, případně krabice.
Poznávacích prvků je samozřejmě víc, liší se i podle toho, je-li vlastněný vlastněn jedním chlupatým vlastníkem či skupinou chlupatých vlastníků, určujícím prvkem je i doba, jak dlouho již je vlastněný vlastněn, vlastnění kratší dobu nemusí mít ještě všechny projevy zcela upevněny, naopak, ti, co jsou vlastněni už dlouho, považují výše popsané projevy za zcela běžné a naopak hledí nedůvěřivě na ty, kteří stejnými projevy neoplývají (nemá kočku, ty jo, není von nějakej divnej??).
Shrnutí a závěr? Jsem přesvědčenej. Kocour. Jsem přesvědčenej, že navzdory některým ne úplně vítaným projevům (Piškote, kruci, co zas děláš v tý spisovně, před chvílí jsem ty trika složila a po té šunce na lince taky moc nekoukej, opovaž se!!) si právě naši vlastnění zaslouží být v tomto mém – trošku kulatém – spisu. Tímto jim děkuji za inspiraci a posílám. Pusu. Čumákovku... Velkou.
Piškot Pišutka v.t.