Precedence.

06.03.2010 02:09

28. 1. 2010
Jsem nadšenej kocour!! Do mého dlouhodobého výzkumného programu „Všechno je jednou poprvé“ se zapojilo i Tsunamissy a Kalassymita. Zaujaty formou, obsahem i dílčími možnostmi námětu, jaly se hbitě vyhledávat nové prvky, vhodné k výzkumu. Obě svými bystrými zrakovými čidly obhlédly území. Aktivizovaly mozkové buňky. Pak už nelenily a konaly. Jako první zapůsobilo Tsunamissy ve výzkumném pokusu Kolik času je potřeba na vytahání speciálních špendlíků z nástěnky, než si holka všimne, že vše z nástěnky opadalo za stůl. Času stačí velmi málo, protože Tsunamissy brzy dosáhlo ve vytahování špendlíků hbitého mistrovství. Tsunamissy je na stole. Natahuje se. Stojí na zadních hrabácích. Předními se opírá o nástěnku. Zubisky rychle vytahuje špendlíky. Plive je za sebe. Padají na zem. Špendlíky. Fotky padají za stůl. Každou spadnutou fotku komentuje vítězným vyskřeknutím. Tsunamissí vyskřeknutí vzápětí vystřídají skřeky holky. Skřečí něco o nemožné všetečné můře, která si tři roky nástěnky nevšimla a teď najednou už ji během jediného dne devastuje počtvrté. Jo, jo. Všechno je jednou poprvé a výzkum je výzkum!

Skřeky holky slábnou a zní tlumeně. Holka mizí pod stolem. Loví popadané fotky. Potom holka vycouvává zpod stolu. Skřeky výrazně zesílí. Zesílí natolik, že vědecky meditující pracovník ve své spisovně nadskočí. Úlekem.

Leknutej vědec obezřetně zjišťuje, proč holky skřeky nabyly na intenzitě. Mezi jednotlivými skřeky sluchové čidlo vědeckého pracovnííka rozpoznává slova „sakra“, „pitomej špendlík“, „jauvajs“, „zapíchnutej do paty celej“, „kruci“ a „vopravdu tu tečkovanou káču už přerazím“.

30. 1. 2010
Jsem ve spisovně. Jsem sebezáchovnej kocour. Nelezu. Holce. Na oči. Radši. Přála si to. Řekla, ať jí radši vůbec nelezem na oči, nebo už se fakt nezná. Přála si to poté, co seznala, že výzkumný program pokročil do další fáze. Výzkumný tým, odhodlaný objevit další „poprvé“, pronikl do koupelny. Bylo přesně 14.05.

14.06
Odborně jsme prozkoumali možnosti. Většinu z nich jsme zavrhli. Nevrhli jsme se na rozmotání a rozcupování té kutálivé věci, co jí holky říkají toaletní papír. Ten už jsme zpracovali několikrát. Opovrhli jsme možností přemístit předměty z polic na podlahu. To už tady také bylo. Odvrhli jsme i možnost převrhnout láhve s těmi barevnými tekutinami, kterým holky říkají aviváž a čistič na podlahu. I to už tady bylo. Když jsem chtěl vyhlásit koupelnu za neinspirativní a navrhnout vrhnutí se jinam, objevila se v koupelně podivná záře.

14.20
Kalassymitě se rozzářily baterky. Učinila objev. Po straně velké bílé nádoby, které holky říkají vana, objevila poklop. Dvířka. Dvířka tam čtyři roky trpělivě čekala, až si jich někdo všimne. Dočkala se. Dočkala se odklopení. Svého. Pro šikovné tlapky vrchní otvíračky Kalassymity žádný problém. Za odklopenými dvířky otvor. Vzápětí v otvoru tvor. A druhej tvor. A třetí. Tři tvorové, vedeni vědeckým tvořivým zaujetím, hbitě vnikli do otvoru.

14.22
Jsme v prostoru. Pod vanou. Vnořili jsme se do tmy a pavučin. Tmu jsme hravě překonali díky zrakovým čidlům. Pavučiny jsme nepřekonávali, ale nabírali. Na pracovní kožichnézu vědeckých pracovníků se vejde hodně pavučin. Podle lechtavého pocitu na zádech jsem zjistil, že se na kožichnézu vejdou pavučiny i se svými obyvateli. Tsunamissy, nadšeno objevováním nového prostoru, radostně metalo ocasem. Rozmetalo tak prach, který v prostoru byl a také čekal, až se bude moci v šedivé vrstvě usadit na kožichnézách vědeckého týmu. Dočkal se. Jo. Jo. Všechno je jednou poprvé.

14.32
Tsunamissy usoudilo, že si zkusí poprvé zahrabat. Pod vanou ještě nehrabalo. Slavnostně zahráblo poprvé. Ocenil jsem zodpovědné plnění výzkumného úkolu. Tsunamissy zahráblo podruhé a potřetí. Zřejmě ozvěna hrabavého zvuku přivábila holku. Vpadla do koupelny. Je bystrá! Hned si povšimla tmavě zejícího otvoru a odklopených dvířek. Zřejmě se domnívala, že spí. Nevím, jak jinak si vyložit její výkřik „No to se mi snad jenom zdá!!“ Hned ale poznala, že se mýlí, protože se rychle opravila: „Nezdá!! Fakt vlezli pod vanu!! Okamžitě vylezte!“
Usoudili jsme, že v hlase holky slyšíme něco, kvůli čemu bude lépe na výzvu neodpovídat. Vyslali jsme telepatický signál „tady nikdo není“. Holka byla zjevně naladěná na správný příjem. Porozuměla. Otvorem se k nám nesla další výzva: „Já vim dobře, že tam jste. Ven! A fofrem a všichni!“ Zesílili jsme intenzitu vyslaného signálu: „Tady ale opravdu vůbec nikdo není!“ Holka přijímala signál bezchybně. Řekla, že jestli do tří minut nevylezem, jde pro smeták. Ozvěna kroků potvrdila, že to myslí vážně a opravdu někam jde. Rychle jsme vyhodnotili situaci. Shodli jsme se, že uskakování před šťárajícím smetákem považujeme za nedůstojné a nemáme ho jako vědci a badatelé zapotřebí.

14.35
Výzkumný tým velmi rychle provedl autoevakuaci. Prostor pod vanou opuštěn. Proveden bleskový přesun do obývacího území. Cíl: nadekorovat se úhledně na obvyklá místa. Tvářit se, že holce se opravdu něco zdálo a nikdo z vědeckých pracovníků nikdy nebyl ani v koupelně, natož pod vanou.

14.36
Cíl precizně splněn. Vědečtí pracovníci na svých místech, zabráni do hlubokého spánku.

14.37
Holka se vrací. Nese smeták.

14.38
Smeták je na zemi. Vypadl. Holce z rukou. Asi neměla sílu držet smeták a zároveň pištět něco o příšerně špinavých, prachem a pavučinami obalených čuňatech, která už fakt přeškubne, protože nevěděla nic lepšího, než sebou prásknout na křesla. S potahy. Bílými.

Piškot Pišutka v.t.
 

© 2009 Copyrights Luci 04 - Všechna práva k textům a fotografiím vyhrazena

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode