Prognoza

1. 5. 2010 14.20
Jsem políbenej kocour. Jsem kocour políbenej pod třešní. Kvetoucí. Políbenej holkou. Prostřední. Takže taky celkem kvetoucí. Mlasknul jsem jí pusu. Čumákovku. Povídala, že díky mně neuschne. Jsem rád! Jsem rád užitečnej kocour a neuschnutí prostřední holky považuji za velmi užitečný čin, protože právě ona nejvíc uznává, že když mne milujeme, není co řešit a klidně můžeme jíst Lipánka jednou lžičkou. Podle velké holky nehygienické, podle mne velmi chutné.

15.00
Jsem předvídavej kocour. Prognozy jsou součástí mé vědecké činnosti. Tušil jsem to. Tušil jsem, že zas budu inspirativní. Kocour. Uštědřením pusy čumákovky prostřední holce jsem inspiroval nejmladší holku. Usoudila, že nedopustí své uschnutí. Rozhodla se k sebezachování použít Hrocha.
Využila vzácné chvíle, kdy Hroch nespal ani se necpal. Sdělila mu, že ho čeká důležitý okamžik. Hroch pracně shromáždil své dvě mozkové buňky. Buňky po delší rozvaze vyhodnotily, že jediné, co může být důležité, je přísun nějaké zvláště lahodné potravy. Proto se Hroch nechal celkem ochotně odnést na terasu. Nejmladší holka se s ním ozdobně nadekorovala pod třešňovou větev. Hroch poulil zraková čidla a vydatně aktivizoval čichové čidlo ve snaze nasát vůni očekávané potravy. Natažení čichového čidla holka zcela mylně vyhodnotila jako připravenost Hrošíka na poskytnutí protischnoucí pusy čumákovky. Přiblížila svoje hltací čidlo k čichovému čidlu Hrošíka.
Hrošíkovy dvě mozkové buňky zpanikařily a vyslaly poplašný varovný signál. Podstatou signálu bylo varování, že ne že má být Hrošíkovi poskytnuta potrava, ale on sám se má stát potravou. Holky. Nejmladší. A že se ho holka chystá pozřít od čumáku. Naprosto vyděšené mozkové buňky mu zakázaly stát se součástí potravního řetězce. Nevím, jestli Hrošík četl můj stěžejní spis „Nejlepší obrana je útok“, nebo konal čistě instinktivně. Vím jen, že svým čichovým čidlem provedl prudký výpad proti čichovému čidlu nejmladší holky. Současně s výkřikem holky: „JAU!! Můj nos!!“
O holý život bojující Hroch vložil všechnu svou sílu do razantního odrazu zadními dusáky od břišní stěny holky a bezmála elegantním odskokem padal k zemi. Po dunivém dopadu se terasa otřásla. Hroch, zděšen a zmaten vlastním odvážným činem, zůstal nehnutě stát. Bylo zcela zřejmé, že při dopadu došlo k rozpojení dvou mozkových buněk a Hrošík je ztracen v čase i prostoru. V orientaci mu pomohl až bolestný výkřik holky: „Bubu!! Ty seš takovej splašenej hroch!!“ Hrošíkovi se rozsvítily baterky radostným sebeuvědoměním a zcela v souladu se znovunalezenou identitou pokojně, rozvážně ulehl přímo na místě, kam dopadl a kde stál. Jako zkušený prognostik se domnívám, že kdyby o dvě hodiny později velká holka nevolala k večeři, ležel by tam Hrošík rozvážně dodnes.

2. 5. 2010
Jsem ve spisovně. Jsem soustředěnej kocour. Soustředím se na otázku. Zásadní. Položila mi ji holka. Velká. Položila mi ji krátce poté, co mi třásla packou, dávala mi pusu čumákovku a říkala, že jsem dnes osmiletej. Kocour. Potom říkala něco o nějakém malém, okatém, ušatém pišišvorkovi, který byl neodolatelný. Neznám!! TSSS! Co má co mluvit o nějakém neznámém konkurentovi?? Než jsem se vzmohl na vznesení protestu, vznesla holka k mému čichovému čidlu plný tácek růžových náplastí.
S potěšením jsem zahájil neodkladnou léčbu. Byl jsem asi v polovině léčebného procesu, když jsem zaslechl dusot. Blížil se Hroch. V obavě o ohrožení užití celé léčebné dávky jsem pracně pobral do tlamky zbylé náplasti a zahájil kvapný odsun. V rychlosti jsem se přesunul na gauč a odloživ si část náplastí, snažil jsem se do sebe jednotlivé plátky sunout bezmála pod tlakem. Vlivem spěchu mi části náplastí zas vypadávaly na gauč a zanechávaly kolem sebe mastnoslinné skvrny. Nezabýval jsem se dílčími ztrátami a hbitě jsem polykal. Ani mé nejmohutnější polknutí nebylo nic proti tomu, jak zděšeně polkla velká holka, když vešla do obývacího území a spatřila léčícího se vědce. Polkla, nadechla se a vykřikla něco o včera vypraném potahu a neskutečném vepřovi, z kterého jí jednou trefí. Obezřetně jsem se rozhlédl, ale žádného vepře jsem neviděl a proto jsem nevzrušeně pokračoval v polykání poslední růžové náplasti. Holka na mne zírala a pak mi položila onu zásadní otázku. Zeptala se mne, jestli už konečně někdy dostanu rozum. Ve snaze poskytnout jí uspokojivou odpověď jsem se pečlivě zamyslel. Vzápětí jsem usoudil, že otázka, zdánlivě jednoduchá, obsahuje mnoho složitostí, a abych ji mohl náležitě promyslet, budu se muset uchýlit do vědecky poklidného prostředí spisovny. I holka zřejmě pochopila, že otázka vyžaduje delší bádání, neb mi doporučila, abych zmizel a nelezl jí na oči, protože jí s těmi blbými nápady lezu na nervy. Potěšilo mne, že holka mi rozumí, a ochotně jsem zalezl do spisovny. Zde jsem po skutečně zodpovědném posouzení všech ukazatelů a okolností došel k jednoznačnému vědeckému závěru: Nemohu dostat rozum, když jsem ho dostal už dávno. Copak bych jinak mohl docílit toho, že už osm let tady všichni máme rádi jenom mě??


Piškot Pišutka v.t.