Stabilizace

16. 10. 2005
Už se mi tady líbí. Nevim, kdo vymyslel, že kočka se drží víc domu než lidí. K čemu by mi byl dům bez mých holek? Jsem radši s nimi a bez domu. Lezení po střeše a skoky ze stromů jsem vyměnil za jiné sporty. Přeskakuju sedačku. Číhám za monitorem. Holka vždycky pěkně vykvikne. Nejvíc mne baví hrabání v záchůdku. Ve 3 ráno je to správnej kocouří adrenalin. Vždycky typuju, která z holek vylítne první. Vede velká. To jsem rád. Potmě a navíc bez čoček ani netrefí do dveří. Tuhle zašmátrala, chytla, vykřikla: „Už tě mám, hraboši!“ A zase školní tašku menší holky dala zpátky na místo.

20. 10. 2005
Věděl jsem to. Věděl jsem, že kecá. Prej „jedinej chlap jejího života“. Pche. Zrádkyně. Už má dalšího. Navíc je to ten malej pišišvor Bubu, kterej mi na dvorku nedal chvíli pokoj. Prý aby mi tu nebylo smutno. Nikdy jsem neřekl, že by mi bylo smutno.

30. 10. 2005
Leze mi do misky, leze mi do pelechu k holce, leze mi po zádech. Leze mi na nervy.

2. 11. 2005
Pořád mi leze na nervy. Ale už ne tolik. Naučil jsem ho hrát fotbálek. Je ještě neohrabanej, ale učí se rychle. Holka si mně předchází, abych viděl, že jsem pořád pán domu. No to bych mňouk, že jsem!

15. 11. 2005
Holka dovlekla spoustu zajímavých hraček. Všechny je dala na stůl. Hned jsem je prozkoumal, jen ta velká pichlavá kola mě moc nezaujala. Píchaji do pacek. Ale ostatní hračky vybrala dobře. Má je v krabicích, chodím si pro ně a hážu na zem. Bukvice, šištice a makovice jsou všude. Holka leze po čtyřech a loví je se mnou. Nadává. Prý to potřebuje na adventní věnce. Tak to ne. Moje hračky se na žádný věnce lepit nebudou.

2. 12. 2005
Vletěl jsem na terasu. Jel jsem jak namydlenej blesk. To bílý klouzavý mě studilo v kožichu a na packách. Bubu do toho radši ani nevlezl. Civěl ve dveřích na terasu a holka nadávala, že nemůže zavřít dveře. Civěl asi 10 minut. Pak ho musela odstrčit. Říká, že je Bubu rozvážný. Podle mě je úplně blbej.

24. 12. 2005
Tak už vim, na co sem přitáhly ten pichlavej strom. Potřebovaly pod něj schovat plno bezva šustivých balíčků. S cancourkama. Dost jsem se vyřádil, nestihl jsem poškubat jen dva. Holka nejdřív dost ječela, ale pak se smála. Stejně jsem prý nejlepší dárek já. Doufám, že mě nebude chtít zabalit.

15. 1. 2005
Dnes od rána cítím v kožichu zvláštní teplo. Napětí. Nevim, co to je. Snad to není nějaká nemoc.
Něco mě lechtá mezi nohama. A mám pořád chuť křičet. Řekl jsem holce, ať se podívá, jaké jsou příznaky vztekliny. Koukala divně a říkala, že jsem očkovanej. Jo. Tomu doktorovi, kterej mne píchnul jednou a já jeho drápama a zuby několikrát, bych akorát tak věřil. Určitě mám vzteklinu.

16. 1. 2005
Už vím, co mi je. Nemám vzteklinu. A hlavně nemám ženskou! Nemám ženskou. Nemám ženskou.
NEMÁM ŽENSKOU!! Chci jí a přiřvu si jí. Stoupnu si do předsíně a budu volat tak dlouho, až přijde.

Piškot Pišutka v. t.