Blízké setkání kočičího druhu.

Nechci se radovat předčasně, ale myslím, že již se začínají dostavovat velmi uspokojivé výsledky mého deníkového tvoření. Po přečtení včerejšího záznamu dvounožkyně prohlásila, že nejen, že jsem jí vytvořila image nálezu, nad nímž by každý archeolog zajásal, ale navíc prý příjezd statných mužů se svěrací kazajkou očekává každým okamžikem. No jo. Ono se ještě ukáže, pro koho bude deník za trest.
Dnes bych ráda pro budoucí generace zachytila první dny v novém území. Cestu sem raději vynechám, protože dodnes nejsem smířená s některými výroky dvounožce, který řídil tu protivnou, hlučnou krabici, ve které mně vezli. Poznámky „Myslel jsem, že jedeme pro kotě, a on je to zatím pavián“ ,“Ještě nejsme tak daleko, vážně se nechceš vrátit TO vrátit?“ „Netušil jsem, že kočka může mít víc decibelů než start letadla,“ a podobné, rádoby duchaplné komentáře mne hluboce urazily. V pauzách, kdy jsem se nadechovala k dalšímu pokřiku, jsem občas zaslechla, jak mi dvounožkyně maluje zářivou budoucnost, krásný pelíšek, plno dobrot a hlavně tři nové, báječné kámoše. Má vrozená nedůvěra mi napovídala, že to nebude zdaleka tak růžové... a taky nebylo. Pelíšek byl v zelené barvě, která se mi absolutně nehodí ke kožichu. Dobroty v lesklých obalech vypadaly pěkně, než se ukázalo, že v nich nejsou ani granule, ani šunka, ani jemně nakrájené kuřecí maso, což je jediné jídlo, které jsem ochotná sníst.
A kámoši? Noví, báječní kámoši? Pche! Dvounožkyně si vzala do hlavy, že nás představí postupně.
Nejdřív mne přinesla před jakousi velkou, černou hromadu, na které se po chvíli udělala žlutá škvíra... a hele, hromada má oko! Hromada měla také čenich a když jím zjistila, že nejsem k jídlu, takže není důvod se vzrušovat, zas oko zavřela. Dvounožkyně si hrála na strašidlo, povídala Bubu... Tebe se tak leknu, myslela jsem si. Pak mě postavila před chlupatého manekýna... měl frajersky bílou náprsenku a asi si o sobě dost myslel. Hned ke mně šel drze přivonět, tak jsem poodstoupila a zasyčela, že k princeznám se nečuchá! Dvounožkyně vrkala, něco jako Piškotku, to je naše nová kočička, Lasynko, podívej, to je Piškotek! Dala jsem najevo, že s moučníkama se nebavim a že ty báječné kámoše jsem si představovala jinak. Dvounožkyně kupodivu pochopila a nesla mě zas jinam, že prý snad aspoň Misynka se mi bude líbit. Páááni kocouřové, já najednou koukala na sebe... jenže na sebe po roce... byla jsem zmatená jak lesní včela. Stejná barva, tečky, pruhovaný ocas... jenže všechno větší... a ještě jsem k sobě najednou čuchla a olízla se... no moment, na hlavě mezi ušima se přece nemůžu olíznout... aha, tak to je asi další kámoška. Tak to ne, mě nikdo cizí olizovat nebude. Naježila jsem se, nahrbila a syčením oznámila, že s kámošením ať nikdo nepočítá. Jak jsem byla rozčilená, tak jsem trochu kousla dvounožkyni, která mě chtěla uklidnit. Rafla jsem a zatěšila se, že se naštve a odveze mě domů k mamce. Jenže ona mě začla hladit a říkala, ať se nebojím, že se mi tady bude líbit. No. V zájmu objektivity musím uznat, že v tom měla náhodou pravdu. Začlo se mi líbit asi po týdnu, kdy jsem pochopila, že setrvávat v opozici asi nepůjde, protože z neustálého syčení a prskání mě škrábe v krku. Takže došlo k přátelskému vyjednávání a následně jsme vytvořili koalici, jejíž jednotné působení pod mým vedením nejlépe vystihuje zoufalé zvolání dvounožkyně: „Nechám se zapsat do Červené knihy jako kočkami ohrožený druh!“

Chi chi. Víme své, že?

V úctě Vaše Lasy.