Fluktuace

15. 4. 2009
Jsem ve spisovně. Jsem naštvanej. Ještě, že mám myš Evelínu. Má pochopení. Vyslechne mne. Musím si někomu postěžovat. Dneska už to holka přehnala. Přehnala to hodně. Myslel jsem, že už ji mám za ty společné roky vychovanou. Nemám. Někde se stala chyba. Nebo to má holka ze slunce. Svítilo celý den. Byli jsme na terase. Byli jsme i na zahradě. Slunce svítilo a hřálo. Hřálo vydatně. Pěkně jsem se propekl. Navečer jsem se zaparkoval do spisovny. Chtěl jsem napsat spis o vydařeném dni. Napsal jsem začátek první věty.
Ještě jsem nedoškrábl třetí slovo a holka koukla, co píšu. Naježila se. Zasyčela. A pak na mne prskla. Prskla, že to snad ne!! Že já snad od nikoho opisovat nebudu!! Že každej správnej kocour se snaží o vlastní identitu. A vlastní ruko... blbost. Škrabopis. Jo. Jsem na ni hleděl. Nevlídně. Co mi má co prskat do spisů?? Tak jsem napsal, že komu není shůry dáno, v mňaupatyce nekoupí. Holka začla prskat zase!! Že to už je moc. Že opisovat od Lassyny už vůbec nemusím. Tssss! Tsss! Že už chybí jenom, abych někomu uloupil fotku. Prý to někdo někde už udělal. TS!! Co si o mně myslí?? Mám zrovna zapotřebí někomu něco loupit. Nebo opisovat. No to určitě!! Vznesl jsem protest. Holka se naštvala, že na ni syčím. Syčela taky. Neshodli jsme se. Jsem uraženej. Jsem hodně uraženej a budu dlouho.

17. 4. 2009
Jsem neuraženej kocour. Holka si konečně vzpomněla na dobré vychování. Snaží se. Myslím, že zaslouží pochvalu. Včera naše vztahy hodně vylepšila. Naservírovala mi šunku. Bylo jí docela hodně. Sice nevím, proč jí servírovala na chlebech s máslem, ale to je detail. Je mi jedno, jestli si beru šunku přímo z talíře, z papíru nebo z chleba. Nakonec, chleby taky nepřišly nazmar. Snědly je holky. Vedly nějaké řeči. Velká holka řekla, že na to, jak ta šunka chutnala, se mají zeptat toho darebáka, kterej zrovna chrní v regálu. Zbystřil jsem. Nemám rád vetřelce. Ale bylo to v pořádku. Darebák spal asi v druhém regálu. V tom mém nebyl.

20. 4. 2009
Jsem spokojenej kocour. Holka pořád usiluje o zlepšení vztahů. Našich. Jde na to dobře. Ví, že možnosti zahrát si fotbálek neodolám. Připravila mi nový míček. Malý. Růžový. Sice mi ho nehodila, ale jen položila na stůl. Nevadí. Odešla. Hned jsem míček vhodil na hřiště. Pěkně se kutálel. Dobře se přihrával. Pak jsem vypálil gol. Míč zůstal v brance. Otrávilo mne to. Místo pod válendou je jediná branka, z které míč nevyštourám. Šel jsem požádat o spolupráci holku. Seděla v křesle. Tvářila se divně. Řekl jsem, ať jde se mnou. Řekla, že nikam nejde. Že ji strašně bolí hlava. Že už z toho asi blbne. Že si někam položila poslední prášek na hlavu. Neví, kam ho položila. Prý nikde není. Nasadil jsem soucitně chápavý výraz. Upustil jsem od požadavku na vyndání míčku. Vlastně ho zrovna vůbec nepotřebuji.

23. 4. 2009
Nemám čas spisovat. Musím chodit ven. Na zahradu. Hledám tam nové náměty. Holka taky hledá. Mě. Máme novou hru. Nazval jsem ji V zdravém těle zdravý duch aneb Jak donutit holku k běhu. Hra není složitá. Potřebujeme několik vzrostlých tújí, čilého kocoura a holku. Hra má jednoduchá pravidla. Zahájí ji kocour. Běží. Schová se za túji. Holka mastí za kocourem. Kocour běží za další túji. Zaleze za ni, aby ho holka neviděla. Holka letí za kocourem. Kocour odběhne za třetí túji. Holka za kocourem. Kocour za túji. Holka za kocourem. Kocour za túji. Holka za kocourem. Kocour za túji. Holka za kocourem. Kocour do túje. Holka zmatená jak lesní včela. Kocour nikde. Holka pro jistotu oběhne všech šest tújí. Ani za jednou žádné mihnutí mourovaného ocasu. Holka oběhne i skleník. Nic. Ani mourovaný chlup. Holka významně řekne, že mám vylézt. Že dostanu šunku. Pche. Nejsem naivní kocour. Vím dobře, že žádnou nemá. Nevylezu. Holka ještě významněji řekla, že jestli nevylezu, dostanu. Neřekla, co. Nemám rád neurčité sliby. Just nevylezu. A kruci!! Holka vlezla! Za mnou. Do túje! Nasadil jsem pohoršený výraz. I kocour potřebuje soukromí. Co mi má co lézt do přírodní spisovny? Abych se zas nemusel rozčílit!!

24. 4. 2009
Jsem rozčilenej!! A odchycenej! Odchytla mne holka. Nemá pochopení! Jsem odjakživa zkoumavě založenej kocour. Zahradu už jsem prozkoumal. Mám hlavu. Používám ji. K myšlení. Vymyslel jsem, že zahradou svět nekončí. Za zahradou něco bude. Cesty k vyšším cílům bývají složité. Ta moje nebyla. Hbitě jsem obhlédl terén. K průzkumu jsem zvolil cestu po trámu. V rohu zahrady. Vyveverkoval jsem snadno. Zaradoval jsem se. Učinil jsem objev! Za zahradou je další zahrada. Dalo by se do ní vlézt. Přes zídku. Chystal jsem se seskočit. Na zídku. Holka taky skočila. Po mně. Odervala mne z trámu. Snažil jsem se vyvléct. Nešlo to. Držela mne pevně. Řekla, že utíkat se nebude. Nevim, o čem to mele. Vůbec jsem nechtěl utéct. Chtěl jsem si jen rozšířit obzory a území. Jsem prostě nepochopenej a v rozletu omezovanej kocour.

Piškot Pišutka v.t.