Motivace

3. 4. 2010
Jsem nominovanej kocour. Jsem nominovanej na titul Největší kopyto roku. Nominovala mne holka. Velká. Obávám se však, že došlo k omylu. Zásadnímu! Nominováno mělo být Tsunamissy. Kdyby mne neinzultovalo svým zadním kopytem, nebyl bych nucen zachránit zdraví a kožich skokem na stůl, kde došlo k nepředpokládanému střetu s hrnkem. Díky nárazu chlupatého tělesa do porcelánového tělesa vydalo porcelánové těleso svůj obsah. Všechen. Vzápětí vydala i holka. Skřek. Hlasitý. Zoufalý. Skřeky provázely i její následnou a víceméně marnou snahu zachránit před obsahem porcelánového tělesa jakési papíry, které deset minut před tím vytiskla. No. Poté, co vyhodila promočené papíry, omyla stůl, podlahu a sebe a uvařila si nové kafe, hluboce se nadechla a oznámila mi mou nominaci. TSSSS! Tsssunamissy je značně ješitné a jestli zjistí, že ono nominováno nebylo, nepochybně vznese protest. Myslím, že pro jistotu zahájím autoevakuaci. Do spisovny. A tam zahájím práci na spisu. Zásadním! Nazvu ho: Neříkej hop, dokud hrnek nepřeskočíš.

8. 4. 2010 15.00
Jsem šťastnej kocour!! Konečně nás vzala na zahradu. Holka. Před přesunem nám uspořádala přednášku na téma Jdeme jen na chvíli a ať vás ani nenapadne chtít utéct! Svorně jsme oznámili, že nás to opravdu ani nenapadne, protože nás to napadlo už dávno a jenom holky nesnesitelný zvyk být nám neustále za... no... prostě, být nám v patách nám zabránil to zrealizovat. Když holka usoudila, že přednáška byla pochopena, otevřela nám dveře na chodbu. Při hromadném davovém přesunu došlo k drobné kolizi. Hroch zapomněl shromáždit své všechny dvě mozkové buňky a při zdolávání schodů buňky nevyslaly dostatečný signál k hroším dusadlům. Díky tomu část schodů Bubu neseběhl, ale skutálel. Holka konstatovala, že kdyby Mikeš pana Lady byl jako Bubu, nenapsal by pan Lada o mluvicím kocourkovi, ale o kutálejícím se. Naštěstí je Bubu na kutálení dobře vybaven a nedošel úhony, bystří pozorovatelé došli k závěru, že kutálení bylo tak rychlé, že ho hroší dvě buňky ani nezaznamenaly.

15.05
Holka otevřela dveře. Vpadli jsme na zahradu. Hroch se zaparkoval k prvnímu trsu trávy, který uviděl a začal se pást. Tsunamissy radostně poduplo zadními hrabáky, rozverně zavrtělo zadní částí těla a vyběhlo na první zahradní okruh. Kalassymita se pokusila vyšplhat na vzrostlou túji a poté, co zjistila, že to nejde, úplně stejně jako vloni, přidala se k prchajícímu Tsunamissy. Já jsem zahájil výzkum. Čichovými čidly jsem se pokoušel monitorovat přítomnost nějakého jedince, který by se mohl stát kořistí a později chutným soustem. Už s prvními dílčími výsledky výzkumu jsem byl velmi spokojen. Pachové stopy signalizovaly přítomnost více než jednoho jedince. Zejména čichové vjemy, svědčící o existenci vzrostlého krtka, mne naplnily nadšeným očekáváním. Ve výzkumu mne však trochu rušilo mlaskání Hrocha, o něco víc mne rušilo dusání hrabáků tečkovaných poběhlic a úplně nejvíc mne rušila holka. Velká. Rušila mne neustálými připomínkami. Především mi připomínala existenci nějakého hraboše, který bude mít packy jako čuně. Dále mi připomněla, že minulý rok si v jámě, vybudované výkonným velkorypadlem, málem zvrkla kotník a třikrát běda, jestli se to letos bude opakovat. Potom mi připomněla, že ten krtek bude určitě úplně blbej a bude jo čekat, až se k němu někdo prohrabe! Poslední informace mne zaujala. Tak on je krtek blbej?? Zazdálo se mi nedůstojné plýtvat energií na vyhrabání něčeho blbého. Zanechal jsem kutací činnosti. Usoudil jsem, že bude lépe věnovat schopnosti jiné disciplině. A protože jsem kocour činu, uskutečnil jsem změnu hned. Vypálil jsem na běžeckou trasu tečkovaných katastrof. Při vypálení mi od zadních tlap odlétla část vyhrabané hlíny. Běžel jsem rychle, ale přece jen ne dost rychle na to, abych běžel rychleji než zvuk. Do mých sluchových čidel tak pronikly nelibé zvuky, které se linuly z holky. Ze zvuků vyplynulo, že hlína, odpálená mými tlapkami, přistála přímo v obličeji holky, která minutu před mým vypálením přidřepla těsně k velkorypadlu, ve snaze zachytit objektivem případné ulovení krtka. Bleskacím přístrojem uhnout před hlínou stihla, obličejem už ne. V radostně rozverném trysku zahradou jsem vnímal útržky příslibů přetržení vejpůl, zakousnutí a doživotního zákazu vstupu na zahradu. Hlasitost příslibů slábla úměrně tomu, jak se holka vzdalovala k domu, aby na sledování čtyř venku šťastných členů smečky povolala prostřední a nejmladší holku a sama si mohla vymýt hlínu z očí a vyměnit kontaktní čočky.

20. 4. 2010
Jsem zašlápnutej kocour. Jsem zašlápnutej a rozčilenej kocour. Prý si za zašlápnutí mohu sám. Měl jsem uposlechnout rady holky. Poradila mi, ať se jí nemotám pod nohama. Protože když se budu motat, určitě na mě šlápne. Poradila mi to třikrát. Nemohl jsem vyslyšet její rady, protože jsem se nemotal! Pouze jsem intenzivními doteky o její dolní končetiny naznačoval, že má okamžitě navalit to, co krájí. Krájela kuřecí. Motivován plně aktivovanými chuťovými buňkami jsem se snažil ji také motivovat. Motivovat k naložení většího než malého množství kuřecího na misku a předložení k ochutnávce. Motivoval jsem ji proplétáním se mezi levou a pravou končetinou. Byl jsem mrštný a hbitý jako had. V určitých chvílích jsem byl omotán jak liána. Zdálo se, že holka mou proměnu v hada začíná chápat, protože o přetržení nějakého hada začla mluvit. Rozradostněn částečným úspěchem jsem proplétání obohatil občasným ducnutím hlavou do jejího lýtka. Prostřídával jsem to žalostně znějícími hlasovými signály, jimiž jsem naznačoval, že jsem těsně před vyhynutím. Holka asi špatně slyší, protože o vyhynutí neřekla nic, ale o nějakém uhnutí toho řekla dost. Zvýšil jsem intenzitu rotace kolem jejích končetin. Holka ve snaze udržet rovnováhu přešlápla. Přešlápla tak nešikovně, že došlápla přímo na mou končetinu. Byl jsem zašlápnutej!! Vyvřískl jsem. Holka uskočila. Místo, co by litovala zašlápnutého mne, oslovila nějakou neznámou bytost, které řekla: Ježišmarjá, no vidíš to, ty moulo, já ti to říkala!! Ve snaze naznačit jí rozsah vážného poškození, držel jsem packu výmluvně ve vzduchu. Holka mi ji podrobně prohlédla a promačkala. Došla k zcela neuspokojivému závěru. Pro mne neuspokojivému. Řekla, že to naštěstí nic není. Že vlastně ani nedošlápla. A že nemám přehánět, protože to kuřecí z ní stejně nevyloudím. TSSSS! Akorát mám zapotřebí loudit kuřecí, když jsem zašlápnutej a potřebuji mnohem intenzivnější léčbu. Pochopil jsem, že holka nechápe nutnost léčby a co jí jeden neřekne, to ji nenapadne. Nasadil jsem výraz jedince, akutně ohroženého vyhynutím, usadil jsem se před velkou bílou ledlékárničku a připomněl holce svou nejosvědčenější léčebnou metodu: Lékař léčí, šunka uzdravuje.

Již plně uzdraven Piškot Pišutka v.t.