Transfer

4. 7. 2009 – 10.00
Jsem kultivovanej kocour. Navíc nejsem blbej kocour. Umím si dát věci do souvislostí. Umím si v mozkovém centru hbitě přetransformovat, že jsem-li v rámci evakuačního procesu nucen snášet pohyb a hluk té krabice, které holka říká auto, nejedná se o mou autoevakuaci, ale o plynulý posun k cíli, kterým je chalupa. Nevřískám. Nekvílím. Nezmítám se. Nepokouším se demolovat přepravní prostředek. Sedím. Zálibně sleduji krajinu. Když nesleduji, hypnotizuji. Hypnotizuji kluka, který řídí autokrabici. Vkládám do svého pohledu všechny své nejvýmluvnější vědecké přesvědčovací schopnosti. Přesvědčuji ho, ať ještě vydrží. Jestli nevydrží a dle svého slibu vyloží na nejbližším možném místě holku i s těmi třemi uječenými sirénami, aby si to došly po svých, zase se zdržíme.
To bych nevydržel. Už tak se nemůžu dočkat, až cíle dosáhneme.

10.20
Jsem potěšenej kocour. Kluk si povšiml mé cestovní ukázněnosti. Chválí mne. Dává mne ostatním za vzor. Dává velké holce rafinovanou otázku, proč nedokáže ostatní tři paviány zpacifikovat tak, aby cestování s nimi nebylo za trest.

10.23
Jsem rozladěnej kocour. Nevím, jak velká holka zodpovědně zodpověděla klukovo otázku. Paviáni zrovna přidali na hlasitosti.

10.35
Sedím. Zálibně sleduji. Rozhovor. Velké holky a kluka. Kluk asi zahájil hru Na otázky a odpovědi. Ptá se holky, jestli by opravdu nemohla ty příšerné sirény vypnout. Holka řekla, že nemohla. Že už nás kluk veze asi po dvacátéosmé a že už by mohl vědět, že jediné, co kočkám chybí k naprosté dokonalosti, je právě ten vypínací čudlík.

10.45
Velká holka zahájila pokus. Nevědeckej. Pokouší se vysvětlit zdrojům akustického protestu, že to mají marné. Že by měly sklapnout. Že jestli nesklapnou, tak uvidí. Chyba. Neřekla, co uvidí. Nekonkrétní příslib paviány nezaujal. Holka vyvolala opačnou nežádoucí reakci. Sirény usoudily, že v přepravkách přichází o něco, co by mohly vidět. Zesílily akustický protest. V intenzitě kvílení jasně vede Tsunamissy. Z paviáních skřeků začíná přecházet do táhlého vytí. Kluk říká, že ještě chvíli a začne výt taky.

10.50
Kluk nevyje. Zatím. Myslím, že brzy bude. Řekl velké holce, že příště je ochoten jet, jen když přidělá na přepravky kolečka. Přepravky přimontuje za auto. Holka řekla, že to by nešlo. Že bychom vypadali jako cirkus. Na kolečkách. Kluk se významně ohlédl na náklad v autě. Řekl, že to už jsme stejně. Tss!! Nevím, jak to myslí!! Prohlédl jsem si obsah auta taky. No co. Halda pytlů se stelivem. Několik pytlů s granulemi. Konzervy. Naše. Deky. Taky naše. Kadibudka. Nová. Naše. Proutěný modul. Náš. Myš Evelína. Moje. Myš Karkulka. Společná. Tašky s potravou. Holek a naše, tolik kuřecího a šunky přece nemohou sníst samy. Tašky s oblečením holek. Tašky s botami holek. Košíky. Knížky. Dvě holky vzadu. Velká holka vepředu. Přepravky s třemi hlasitými paviány a jedním vzorně tichým kultivovaným cestovatelem uprostřed. No. Nevim, co kluk mele. Žádnej cirkus!!
Nemáme stan!

10.55
Jsem překvapenej kocour. Překvapuje mne, jak je kluk neúnavnej. Pořád ještě hraje hru Na otázky a odpovědi. Klade otázky a ani mu nevadí, že se nedočká odpovědi. Zrovna položil otázku nějakému Panebože. Neznám. Ptá se ho, za co ho trestá. Co prý komu udělal. A jestli má tohle zapotřebí. Rozumím mu. Snažím se mu jemně sdělit, že vím, jak mu je. Kluk pouští volant. Chytá se za hlavu.
Přestává se ptát toho Panebože. Klade zoufalým hlasem otázku nějakému Ježišmarjááá. Ptá se, proč nakonec musí začít krákorat i ten čvrtej pitomec. Tsss! To mám za to, že jsem chtěl projevit porozumění. V duchu již začínám spisovat první odstavce spisu Pro dobrotu na žebrotu.

11.08
JO!! JO! Čichové čidlo mi neomylně hlásí, že cíl je na dosah!! Jsem rozrušenej kocour. Dožaduji se vypuštění do autokrabicového prostoru. Jsem vypuštěn. Holka řekla, že jsem opět na přesně stejném místě poznal, kde jsme!! No však! Nejsem žádný vořezávátko. Mám paměť. Instinkt. Radar. Dokonalý navigační a rozpoznávací systém. Vím, že od tohoto místa budeme v autokrabici už jen chvíli. Že už se blížíme! Nadšeně povlávám ocasem. Netrpělivě přešlapuji. Zraková čidla mám doširoka rozevřená. Svítí. Čichové čidlo mohutně nasává známé vůně. JO!!

11.18
Autokrabice se přestává pohybovat. Přestala i vydávat hluk. Paviáni ještě ne. Pokračují ve vřískotu. Nedošlo jim to, co já už vím. Jsme tady! Stojíme před chalupou. Blíží se k nám uvítací výbor. Jiřinka. Dominik. Marcelka. Tomáš. Dveře autokrabice se otvírají. Odraz. Skáču rovnou ze sedačky... Jiřince do náruče. Přitiskla mne k sobě. Dávám jí pusu čumákovku. Jiřinka mi dává pusu zaouškovku. Sluchové čidlo zaznamenává, že Jiřinka řekla: „Pišíku, ty muj Pišíku zlatej, já jsem se na tebe tolik těšila!!“
No však. Jasně! Já bych se na mě taky těšil.


Piškot Pišutka v. t.