Cyklus

15. 7. 2009 13.30
Jsem ve spisovně. Spisuji. Spis. Zásadní! Nazval jsem ho Když osud dopustí, i motyka spustí aneb Jak konečně Hroch pochopil, že z kuchyně se dá odcházet i oknem!! Překvapil! Všechny! Hroch! Po čtyřech letech poprvé opustil kuchyni oknem. Jsem potěšenej kocour! Věděl jsem, že jednou to pochopit musí. Už nebude v kuchyni s otevřeným oknem kvílet u dveří, aby se dostal ven. Považuji to za velký úspěch. Svůj! Však jsem se mu to něco navysvětloval! V kuchyni skok na okno, z okna na lavičku. Z lavičky na trávu. Jsi venku. Trvalo to, ale podařilo se. Ovšem ve své pedagogické práci budu pokračovat. Neustrnu. Teď ho musím naučit, že stejným oknem se lze do kuchyně i vrátit.

13.45
HA!! Myslím, že mám příležitost začít s výukou. Přerušuji psaní spisu. Hroch sedí před dveřmi chalupy. Kvílí. Jdu vyučovat. Jsem optimistickej kocour! Věřím, že postup návratu pochopí Hroch dřív, než za čtyři roky! Věřím mu! Je sice trochu hodně pomalejší, ale úplně blbej snad nebude.

14.20
Je úplně blbej. Už jsem mu to ukázal sedmkrát. Z trávy na lavičku. Z lavičky na okno. Z okna do kuchyně. Jsem trpělivej kocour. Hroch je taky trpělivej. Trpělivě na mne kouká. A trpělivě sedí u dveří a kvílí. Kouká jak tele na nová vrata. Kouká špatně. Má koukat na okno. Velká holka řekla, že tahle rozvážnost, hraničící s obtížným shlukováním osamocených mozkových buněk, jí něco připomíná.

16. 7. 2009 14.00
Jsem obezřetnej kocour! Ctím moudrost předků. Ctím pravidla sebezáchovy. Základy jsem pečlivě probádal a zaznamenal do spisu Co tě nepálí, nehas! Nehasil jsem. Hasila holka. Velká. Hasila tlapy. Tlapy Tsunamissy, které při drobné potyčce s mourovatým nekonfliktním vědcem dostalo od holky vynadáno. Kdo ví, proč se Tsunamissy zjančilo a splašilo, začlo zmateně pobíhat a skákat po kuchyni. Poslední skok směrovalo na kamna. Horká. Doskočilo. Zaječelo. Hoka taky zaječela. Drapla ječící Tsunamissy. Drapla mísu se studenou vodou a ponořila do ní tlapy. Tsunamissy drželo. Bědovalo. Holka taky bědovala. Řekla, že nechápe, co to Tsunamissy napadlo. Že přece vždycky první den po příjezdu nás dává nad kamna a varuje nás, že jsou horká. Když se v nich topí. Teď si topí Tsunamissy. Tlapky. V míse. Už neječí. Vrhá po mně ošklivé pohledy. Tssss! Jako kdybych jí říkal, ať na ta kamna skočí. Neříkal. Může si za to samo. A nechci být podezřívavej kocour, ale bedlivým sledováním docházím k závěru, že tam možná skočilo schválně! Asi tušilo, že se jí jako bolestného a útěchy od holky dostane kvalitní náplasti. Náplast jí dává holka. Je růžová. Voní. A holka jí vkládá Tsunamisy přímo do tlamky. Už v Tsunamissy zmizelo pět plátů šunkové náplasti. Tak nevim. Jsem bystrej kocour. Hbitě jsem vypracoval plán. Počkám, až kamna povychladnou a hupnu na ně také. Odskočím. Zavřeštím. Nechám se taky léčit. Ponoření do vody nějak přežiju. Doufám, že do té doby Tsunamissy nespotřebuje celý balíček náplastí.

14.45
TSSSSSSSSSS! Kruci! Kruci! Plán selhal! Uvážlivě jsem zvolil vhodnou chvíli. Uvážlivě jsem vyčkal, až si mne bude holka všímat. Nepřehlédnutelným skokem jsem skočil na kamna. Byla vlahá. V rámci plánu jsem se chystal s patřičným zaječením odskočit. Než jsem stihl odskočit, dvounožkyně na mne roztržitě pohlédla a prohodila „Jdeš si vyhřát kožíšek? No, ještě, že už kamna vychladla!“ TSSSSSS! Nevyšlo mi to. Holka mi to nesežrala. Kruci. Zato Tsunamissy sežralo. Náplasti. Všechny.

16.30
Jsem rozčilenej kocour. Nemohu se soustředit. K bádání potřebuji klid. Klid tu není. Tsunamissy kulhá. Kvílí. Velká holka ji lituje. Co chvíli jí prohlíží tlapy. Připálené. Holka taky kvílí. Běduje, že nemůže Tsunamissy udržet v chalupě. Tsunamissy chce kulhat venku. Venku si může do tlap něco zanést. Komu není rady, tomu není pomoci. Povidala holka. Zbystřil jsem. Pomoci s Tsunamissy jí nemohu. Mohu ale pomoci jinak. Jsem pracovitej kocour a pomáhat, to je moje. Mám nápad. Jdu na to.

17.15
Kruci! Zas jsem nedoceněnej kocour! Pro dobrotu na žebrotu. A to jsem se tak snažil! Snažil jsem se holce pomoci. Vzpomněl jsem si, že ráno říkala, že bude muset zas vyplejt taras. Chtěl jsem jí to usnadnit. Jsem nezištný kocour. Neuznávám tvrzení, že zadarmo ani kuře nehrabe. Hrabal jsem zcela zdarma. Hrabal jsem velmi usilovně. Kypřil jsem a čechral taras ze všech sil. Kypřená zemina se načechrala i daleko za taras. Se zeminou se z tarasu odčechrala i mateřídouška, rozchodník a netřesky. Třesk nastal, když přišla holka. Velký třesk. V hlavě holky. Pohled na výsledky mé výkonné činnosti jí musel v hlavě třesknout strašlivě, protože ještě při kvapné realizaci pravidla „Kdo uteče, ten vyhraje“ jsem slyšel, jak plánuje, že dneska už fakt nadělá z toho chlupatého moučníku sekanou.

17. 7. 2009
Tak nevím. Jsem znepokojenej kocour! Něco tu nehraje! Nějak se mi to nechce líbit. Vůbec se mi to nechce líbit!! Ponořil jsem se do velmi intenzivního bádání. Mám rád složité vědecké úkoly. Tenhle úkol je zvláště složitý. Bádám vskutku důkladně. Pečlivě sleduji všechny projevy. Zrakovými čidly zkoumám, jestli je opravdu Kalassymita podezřele podobná kouli, nebo se mi to jen zdá. Nezdá se mi to. Je podobná kouli. Vypadá jako jablko. S hlavou a nožičkami. I se stopkou. Jablko nepadá daleko od stromu. Kalassymita taky ne. Spadla těsně vedle stromu. Spadla ale jako hruška. Zralá. Fakt, něco tu nehraje. Velká holka se k ní hned vrhla. Začla ji ohmatávat a bědovat, jestli se Kalassymitě něco nestalo. Ptala se jí, proč proboha leze na ty tenké větvičky, když ví, že na sebe má dávat pozor. Kalassymita se vyprostila pomocí zadních hrabáků. Odkutálela se do trávy. Holka se skutálela na lavičku. Řekla, že na tohle nemá nervy. A že bude hůř. Obávám se, že má výjimečně pravdu. Obávám se, že se mne zmocňuje trpké vědecké poznání, co to všechno znamená. Ale snažím se nepropadat panice. Vyčkám. Naděje umírá poslední a nerad bych maloval tečkované čerty na zeď.
Sice vím, že když čert snáší, tak vždy na jednu hromadu, ale třeba se nám tentokrát vyhne a žádná tečkovaná pohromada nenastane.

Piškot Pišutka v.t.