Inventarizace

17. 1. 2009
Jsem rozdvojenej kocour. Mám rád holku. Nemám rád násilí. Holka se ho chce dopustit. Násilí. Jsem hluboko ve studovně, ale slyšel jsem ji dobře. Shání nějakého chlupatého blba. Aby ho mohla zakousnout, přerazit a zmlátit. Jo, jo. Holka má prostě špatnej den. Už když dorazila domů, řekla, že padá hlady. Že si uvaří to nejrychlejší, co se uvařit dá. Řekl jsem, že také padám hlady. Holka významně pohlédla na misku plnou granulí. Řekl jsem, že padám hlady na šunku. Holka řekla, ať zapomenu. Dávala při tom pánev na sporák. Máslo na pánev. Šunku na máslo. Slinu na podlahu. Jsem upustil. Já. Holka řekla, ať mě ani nenapadne se jen přiblížit. Pozdě. Už mne to napadlo. Holka byla ve střehu. Byl jsem v ještě větším střehu. Vonělo to. Vlila na šunku vajíčka. Pořád byla ve střehu. Pak někdo zazvonil. Holka řekla, ať to ani nezkusím. Šla otevřít. Nebyl čas nic zkoušet. Musel jsem konat rovnou. Konal jsem obezřetně. Bylo potřeba se nespálit. Konal jsem rychle. Ani jsem moc nekousal. Věděl jsem, že podle slizké cesty z vajíček holka půjde najisto. Šla. Pod židlí našla rozblemtaná vajíčka a ožužlané zbytky. Nestačilo jí to. Je neskromná. Začla se shánět po objektu, na kterém by vykonala násilí. Nechápu. Místo, co by si vzala kus chleba, aby nevyhynula, chce spáchat násilí, aby vyhynul někdo jinej. Kdybych neměl rozepsáno několik spisů najednou, šel bych jí domluvit. Vražda není řešení. Někdy. Teď ale nemohu spisovnu opustit. Jsem velmi inspirován. Šunka na mne působí vždy velmi inspirativně. Šunka, vylepšená vajíčkem a trochou másla, je pro inspiraci vůbec nejlepší.

19. 1. 2009
Jsem zmatenej kocour. Mám rád holku. Holka říká, že má ráda nás. Všichni víme, že tady máme všichni nejradši mě. Tak proč holka koupí jen jednu hračku, když jsme čtyři? A to prý tu hračku koupila sobě. Nemám rád, když se někdo nechce dělit. Holka se nechce dělit vůbec. Řekla, že její nová fleška není na hraní. Přitom musela vidět, že je na hraní jako stvořená. Dobře se nosí v zubech. Dobře se s ní hraje fotbálek. Tsunamissy ji umí dobře vyhazovat do vzduchu. I Hrocha zaujala natolik, že za ní asi pětkrát popoběhl. Holka, když to viděla, nepopoběhla, ale přímo vylítla. Opět přislíbila, že z nás nadělá několik menších. Dva menší kousky zatím udělala Kalassymita. Z flešky. Holka ji začala rafinovaně schovávat. Flešku. Ne Kalassymitu. Tu by do malé zásuvky v skříňce na stole nenarvala. Fleška se tam vešla. Packa Tsunamissy také. Se vešla. Do otvíracího zářezu zásuvky. Dali jsme s fleškou prima fotbálek. Holka také dala. Nám. Jména, kterými nemohu svůj deník poskvrnit. Pak dala flešku do jiné zásuvky. Tu Tsunamissy neotevře. Nevadí. Nemůže umět všechno. Stačí, že se naučila vytáhnout flešku z díry v počítači...

26. 1. 2009
Jsem uznalej kocour. Dovedu ocenit spolupráci. Souhru, která vede k dobrým výsledkům. Dnešní výsledky spolupráce byly velmi dobré. Pochutnal jsem si. Přitom to původně vypadalo, že holka dodrží slovo a nedá mi ani kousek. Řekla to, už když dávala vonící balíček z tašky do lednice. Tenkým, výmluvným hláskem jsem oznámil, že jestli nedostanu kousek, vyhynu. Holka mi netenkým rozhodným hláskem oznámila, že tentokrát mám fakt smůlu. A že nemám provokovat. Že ještě nemám odpuštěnou tu šunku s vejci. Tsss. Tss. Zaparkoval jsem se na křeslo. Promýšlel jsem zásadní body spisu Kdo si počká, ten se dočká. Dočkal jsem se. Večer holka vložila pochoutku na pánev. Situace byla kritická. Mohl jsem být utopenej kocour. Topil jsem se vlastními slinami. Topil jsem se v zoufalství, že holka se nechce dělit a ani menší holky se nechtějí dělit. Pak holka dala pochoutku na talíře. Talíře dala na stůl. Vzchopil jsem se. Předvedl jsem svou nejzdařilejší etudu, nazvanou Kocour zoufale prosící o sousto. Vlnil jsem se. Žadonil jsem teninkým hláskem. Levou přední tlapkou jsem si hladil bradičku a naznačoval, kam má být soustu vloženo. Výmluvně jsem kulil oči. Byl jsem dokonalý. Kámen by se ustrnul. Holka se neustrnula. Řekla, že nic nedostanu. Že je to mastné, smažené, slané. Trpěl jsem. Holky se chystaly usednout ke stolu. Padla na mne beznaděj. Pak padla rána. Velká. V pokoji. Holky vylítly. Letěly do pokoje. Letěl jsem také. Na židli. Zasekl jsem drápy. Pochoutka letěla. Pod židli. Pak letěla do kocoura. Holka měla pravdu. Bylo to mastné, smažené a slané. Bylo to moc dobré. Polykal jsem velmi rychle. Ještě jsem v sobě neměl ani polovinu, když se vrátily holky. Velká holka nesla zbytek kytky, kterou shodily tečkované katastrofy. Menší holka koukla na svůj talíř a zavřeštěla: „Mami, kde je moje...??“ Velká holka koukla na talíř. Velká holka zařvala. Ze stropu upadl kus omítky. Z křesla leknutím upadl Hroch. Pochopil jsem, že nastal čas zjistit, jestli dokážu předběhnout zvuk a světlo. Dokázal jsem to. Holky viděly jen mourovatou žíznivou čáru, jak vypálila zpod židle. Smykovala po lině a moc se snažila nepřišlápnout půlku jitrnice, kterou držela v zubech.

Piškot Pišutka v.t.